Je tomu tak, tato krása je i darem, je to pouť, která je zasvěcena Bohu.

Je to něco, co nás na tuto cestu zavolá a je to, tak silné a sladké, že se nedá říci ne.

Od mala jsem vnímal jakési zvláštní spojení lásky, které jsem neuměl identifikovat, ale stále mě tak nějak vedlo bez toho, abych to dokázal uchopit.

Toto volání se ve mě stále zintenzivňovalo, až došlo k rozkvětu a vylití mého vědomí, které po mnoho životů zasvětilo cestu k Bohu, a tedy duchovnímu rozkvětu.

A tak i v dnešní cestě, v jiném kabátu tělesnosti se opět, má cesta zachvívá v Bohu.

Tato cesta je pro mě, tak přirozená a jasná, že kráčet v ní je takový zvláštní úděl.

Jsou to spletité cesty s různými osvěžujícími zákoutími, kterým mě Bůh na mé cestě zalévá.

Tolik cest, které člověk překračuje v různých tělech, je fascinující. A když se jde, ještě vědomě, mnohé se uvolní do samotné cesty života, a tím člověk vnímá dar přechodů a zároveň tu krásu lásky, a jak vlastně každý z nás by ji mohl plně vyzařovat pro cestu svou a cestu ostatních.

Bůh nám dává výjimečnou šanci rozkvétat v jeho srdci, stát se tak zářivou bytostí, která rozkvetla v poznání jeho samotného.

Vnímám, jaký je to krásný úděl v něm spočívat, a zároveň kolik práce mám stále před sebou, ale zároveň ta láska je takový lék a vzpruha, že mě stále na cestě zavlažuje a posiluje.

Jsme jako květiny, které se za ním pnou a chtějí se v něm celé rozplynout.

Když pro Vás píši tyto řádky, vnímám napříč svými životy svou cestu, která se tak stále za Bohem pne, abych se v něm celý rozplynul.

Bože, tolik kroků, tolik mládí a tolik

stáří.

Bože, tolik přechodů k tělesnému zrození a smrti, tolik nádechů a výdechů, pnu se stále, až se na věky v tobě budu zachvívat.

Každý má tento dar údělu v sobě.

Tom