Již před mnoha lety jsem mluvil o stojatých vodách našeho života.

Každý z nás vstoupil do cesty života, tím potvrzujeme naší cestu.

Oblékli jsme tuto výjimečnou pouť, abychom dořešili, co dořešit máme.

Je pravdou, že tím jak se oblékne tělesná cesta, je v ní zasunutá také cesta mysli a tato

mysl, je buď náš hodně velký pomocník, anebo také velký protivník, který dokáže do cesty ještě více zasévat zmatek.

Jde o to, že jak se oblékneme, v tělech přicházejí odčinění, ať vědomé či nevědomé, nebo zcela skryté.

Samozřejmě pokud je zcela v pozadí naše jemnohmotné bytí a jsme více myslí, zabýváme se jen hmotnou cestou, na kterou zcela máme upnutou veškerou pozornost.

Stáváme se jen příběhem tělesných částí.

V různých nepozornostech a postupných návycích vlastně vytváříme svou realitu, do které zcela rutinou upadáme.

Jde o to, že mysl pokud není vedena naším bytím nejlépe duchem, ale to je velká práce, které jde samozřejmě dosáhnout.

Je to však o rozvíjení a rozkvétání stále v hlubší lásce.

Je potřeba, aby mysl byla pro začátek vedena duší, která se slévá se srdcem.

Tím nastává i vědomé odčiňování.

Jde o to, že celé tělo a hlavně mozek, mysl je nástroj a záleží, jak s takovýmto nástrojem zacházíme, protože může hrát vědomou píseň a zcela harmonickou, anebo také dokáže naprosto přijímat katastrofické cesty a naučit se bolestem a jiné, které samozřejmě pak vytváří stále dokola opakující scénáře.

Tím nedochází k uvolnění odčinění původních cest, nebo právě k naplnění důležitých, vést k růstu. Spíše dochází k zmatku a dalšímu nabalování.

Kdežto ve vědomém, tedy probuzeném stavu duše otevírá tento nástroj – mysl k formování a naplnění a tím dokážeme svou mysl, přestavovat a vylévat do ni samotný příběh duše.

Pak se děje to, že naplňujeme a vedeme cestu přesně tak, kam máme a tím dochází k celkovému uvolňování a naplňování.

Příběh duše formuje tento nástroj a vytváří se přesně ta realita, pro kterou jsme přišli.

Je, ale také pravdou, že mnozí nedokážou přesvědčit tento nástroj – mysl k tomu, aby uvěřili, že toto je právě ta jejich cesta, ať je to jakkoliv, protože se jim to nezdá a posuzují opět myslí.

Kdežto duše to hned žije bez jakéhokoliv posuzování, je to přítomné vylití.

Duše zcela chápe, proč tady je a kam má v tento život dojít a tím neztrácí čas.

Někteří se chovají právě tak, jako kdyby ta konkrétní cesta měla nekonečno času.

Není tomu tak. V každém příběhu je jasně daný čas a duše oblékla tento čas právě proto, aby cesta a zkušenosti byly naplněné a pokračovalo se dále.

Nechť kvete Vaše cesta láskou, protože láska uvolňuje naprosto vše a je v ní Vše.

Tom