Tomáš BorlZrozením dostáváme dar života, ale je potřeba říci, že zrozením nezískáváme automaticky co nejdelší cestu, tedy vysoký věk.

Už toto by nás mělo uvádět do pokory.

Je potřeba také říci, že v dnešním materiálním světě se soustředíme hlavně na délku, aby byl život co nejdelší. Také mnohé bláhové esoterické skupiny se věnují lidem, aby se dožili co nejvyššího věku a jak si přeprogramovat tělo, aby tu bylo co nejdéle. Proč to vlastně dělají?

Ztratili totální víru a život v srdci a vlastně ani nepochopili skutečný vývoj ducha a cesty života.

Zároveň i medicína nám pomáhá za každou cenu přežít, dokáže nám opravit naše tělo v mnoha případech. Je to zcela logické, neboť člověk stvořil medicínu, aby dokázal své tělo opravit a prodloužit si život a zcela chápu, že je mnoho lidem pomoženo, ale neznamená to, že záchranou člověka a prodloužení jeho věku vzniká zároveň kvalitnější život, tedy život pokory, dobra, sounáležitosti, lásky a skutečného sebezpytování a napravení svých chyb v rodinách, přátelství či kdekoliv je potřeba.

Prostě většina lidí se soustředí na samotné tělo a mít co nejdelší a nejkvalitnější život plný hojnosti a štěstí. To je dnešní fenomén: jen úspěšné a pozitivní a co nejvíce hojnosti, ale je potřeba říci, že zrozením získáváme mnohé odčinění a že také přichází vítr do našich životů, který přinese také mnohá úskalí, a právě proto, aby nás tento vítr někam dovedl a nasměroval, třeba ke změně atd.

Jenže my chceme jen ten úspěch a naše představa o životě je taková, že přece tohle já nechci žít. Přichází smutek místo moudrého ducha, který srdcem žije a ví přesně, že je to vývoj.

Ví, co jsou duchovní pláně a skutečný vývoj ducha v cestě života.

Málo lidí dochází ke skutečnému duchovnímu vývoji, a to proto, že více žijí v rozumových přáních a světském úspěchu, který zná jen tu zář, ale není to pravdivý vývoj.

Od zrození jsme spojeni se smrtí. O smrti už jsem napsal mnoho článků a konal mnoho přednášek.

Pokud kráčíme v těle, vždy přichází nějaká bolest a utrpení. Samozřejmě – pokud člověk vystoupal do vysokých pater ducha, vnímá to zcela jinak, neboť je více duchem než tělem, ale přesto je potřeba říci, že dokud kráčím v těle, vnímám tento svět a kráčím ke smrti a je to cesta, ke které všichni směřujeme. A proto více dbejme na kvalitu naší cesty a kolik lásky a dobra zde můžeme předat.

Vím, za tu dobu, co se věnuji lidem, ale také v běžném životě, tak spousta lidí vnímá smrt jako něco děsivého. Je to tím, že nevnímají duchem.

Tato cesta smrti může přijít kdykoliv. Spousta lidí žije, jako kdyby tu měli být věčně a proviňují se na sobě a také na druhých. Jsou zaslepeni a když najednou milost smrt přijde, jsou překvapeni. A proto konejme srdcem a snažme se žít co nejlépe a dobře pro sebe i pro druhé.

Je třeba vnímat duchem, jít cestou hlubokého vnitřního života a neutíkat jen k tomu, co mi vyhovuje a dělá úspěšným. Čas je velký přítel a dává nám výjimečnou možnost moudře rozkrýt svůj příběh do nejzazších koutů, a proto neprahněme jen po délce života, tu nechme Boží milosti, ale klaďme důraz na jeho kvalitu a co je potřeba naplnit.

Věnování se skutečnému rozkvětu srdce a ne iluzi.

Tento článek by se dal rozvést do mnoha cest, neboť toto téma je na hodně velký rozbor a naprosto v individualitě každé duše. Platí jak všeobecné zákonitostí, tak i zcela jasně zákonitosti individuální.

Tento článek píši pro každého z nás.

Neberte mě jako toho, kdo ví vše, jsou to pohledy srdce, kterým kráčím a které vnímá, jak důležité je se hluboce obrátit do sebe. A hodně hluboce.

Jsou to poznání a zkušenosti z cesty, kterou jdu.

Zároveň děkuji, že pokora je mým domovem, a tak jsem stále na cestě jako prostý poutník, který je v cestě života stejně jako každý z nás, a že stále je třeba na sobě pracovat. Proto také v žádném případě nejsem někde výše než kdokoliv jiný, jsem prostá bytost na cestě. Tu prostotu bytostně cítím, a to mě dělá klidným a šťastným.

Miluji ticho, klid, kde mohu rozjímat, a také zároveň i v těle kráčím.

Krásnou cestu nám všem,

Tom🙏